Na Facebooku má svůj účet prý každý pátý Čech. Čtvrt miliónu Čechů a Češek využívá LinkedIn a jejich počet poroste, protože byl nedávno lokalizován na český trh. Prostřednictvím jednoho kliknutí se tak můžeme spojit s přáteli, kolegy i budoucími zaměstnavateli na druhé straně světa – padají jazykové i kulturní bariéry. Vietnamská klientela začíná být pro banky zajímavá, a tak vietnamský bankovní poradce nebude v českých finančních institucích výjimkou. Leccos nám staví muži z Ukrajiny. A to nepočítám příchozí z Ruska, Mongolska, Moldávie nebo lidi z převážně muslimských zemí, kteří jsou našimi sousedy. Když máte problém s telefonem nebo s počítačem, lehce se může stát, že se dovoláte do call centra v Indii. V korporacích už zdaleka nejsou lidmi z ciziny obsazovány jen ty nejvyšší pozice - multikulturní týmy (často pracující na dálku) jsou na denním pořádku. Já sama se v ČR téměř denně setkávám s lidmi, kteří žili delší dobu ve více než jedné zemi. Nebo s dětmi tzv. třetí kultury - v angličtině se jim říká „third culture kids“. Jsou to děti, které se narodily v zemi, která není rodnou ani pro jednoho z jejich rodičů.
Uvedla jsem tento výčet, abych ilustrovala, jak blízko u našeho prahu je proces integrace světa, globalizace a s ní (její ideologie?) multikulturalismus. „Cizina“ je přesně tam, kde jsme my – nemusíme za ní cestovat. Je to fakt, realita, nic, čemu by se dalo zabránit, multikulturalismus je tu a zůstává. A stává se předmětem diskuzí. Zdá se, že se multikulturalismus dotýká lidské (ne)přirozenosti. Přemýšlím čím vlastně. Třeba tím, že přináší změnu, ohrožuje naši identitu a naráží na náš smysl pro férovost.
Přináší změnu.
Změna lidi znervózňuje. Ti, kteří zkoumají lidský mozek i lidskou psychiku ukazují, že jsme tvorové zvyku – máme přirozenou tendenci hledat stabilitu a podobnost (i když každý v jiné míře). Nepodobnost, rozdíly, „divnost“ snášíme – ale tam, kde je čekáme. Tam, kam podle nás patří. V exotické zemi nám nevadí, před našimi dveřmi ale mnohým ano.
Ohrožuje naši kulturní identitu.
Máme strach, že ztratíme to, co jsme. Ptáme se, jestli nás to „cizí“ převálcuje. Zda se budeme muset vzdát naší „kulturní identity“ ve prospěch „cizího“ chování. Zda nám ONI nevezmou to, co nám patří. My versus oni. Chceme si psát vlastní příběh. A v něm se samovolně ocitají ti, kteří do něj nepatří – nekontrolovaně, bez našeho přičinění a bez toho, aby se nás někdo ptal. Kulturní identita je silnější než se zdá. Vždyť se sice učíme se cizí jazyky a jíme v amerických fast foodech, a zároveň fandíme českým tenistům a českému fotbalovému týmu. Jak hluboce je v nás kultura zakořeněná, dokazují neuropsychologové. Před pár lety srovnávali, jak Japonci a Američané vnímají jeden kreslený obrázek. Když se zeptali Japonců (známých spíše svojí kolektivistickou orientací), jakou náladu má hlavní kreslená figurka stojící před ostatními, hledali Japonci odpověď na očích. A to nejen té jedné figurky, ale na očích všech zobrazených. Pro Američany byla směrodatná ústa - jen jedné, a to hlavní figurky. Stejně tak se zjistilo, že zatímco Američané preferovali vyjádření emocí v psaném textu symboly :-) nebo :) pro šťastný obličej a :-( nebo :( pro smutný, dávali Japonci přednost ˄_˄ pro šťastný a ;_; pro smutný obličej – i tady zdůrazňovali oči.
Naráží na náš smysl pro férovost.
Kdyby vám někdo nabídl 200 Kč jen tak, vzali byste si je? Na první pohled dost jednoduchá odpověď. Sociální psychologie - která zabývá tím, do jaké míry je lidské myšlení a chování ovlivněno přítomností druhých – říká, že to zase tak jednoduché není. V jednom experimentu vědci rozdělili přítomné do týmů A a B. Lidé ze skupiny A dostali balíček s penězi, dejme tomu 30 dolarů. Ty peníze mohli rozdělit mezi sebe a jednoho člověka z týmu B. Ten přidělené peníze buď přijal nebo je odmítl, bez vyjednávání. Pokud je odmítl, peníze oběma vzali a oba odešli s prázdnou.
Člověk z týmu B začínal s nulou – takže by bylo logické, aby jakékoli množství přijal a šel. Byla by to výhra tak jako tak. To se v laboratoři ale nedělo. Kdybyste v laboratoři seděli, pozorovali byste, že jednou bylo 5 dolarů hodně a člověk z týmu B je přijal. Jednou to ale bylo málo a peníze byly odmítnuty. Vše záleželo na tom, z jakého množství se rozdělovalo. 5 dolarů bylo přijato, pokud se rozdělovalo z počátečních 10 dolarů. Pokud se rozdělovalo z 50, člověk z týmu B 5 dolarů odmítnul. To znamená, že se lidi nerozhodovali podle zisku, ale podle toho, jak férové jim rozdělení připadalo. Vědci se jich pak navíc ptali na subjektivní pocit spokojenosti – nejspokojenější nebyli ti, kteří získali velký balík, ale ti, kteří dostali férovou nabídku.
Na začátku všeho je tedy subjektivní pocit toho, na co máme právo. Takže alespoň částečná odpověď na to, co s námi dělá tahle naše přirozenost v dnešním „přelidněném prostoru s omezenými zdroji“.