V podobných příručkách nebo na webu se cizinci dozvídají, že „je slušné se v Česku usmívat, když jste někomu představován – ale neusmívejte se jen tak, bez důvodu, např. když sedíte sám u stolu v kavárně.“ Nebo: „Připravte se na to, že sem tam můžete vidět čurat dítě nebo muže u silnice.“ Ale také: „Přepočítávejte si své účty a mějte na pozoru své tašky a peněženky.“
Do jaké míry tyto rady pomáhají? Do jaké míry naopak zostří stereotypy a předsudky? Těžko říct. Co platí na jednoho, nemusí platit pro druhého. Seznam toho, co dělat, když se setkáme s Číňanem nebo s Indem, by byl neúplný bez lidského prvku. Byl by to recept bez přísad.
A tak se ráda ptám těch, kteří v České republice žijí a pracují (mám tu na mysli spíše komerční oblast), jaký je jejich pohled na Čechy a Češky. Je těžké generalizovat. Přesto pár vybraných postřehů:
Němci, Holanďané, Francouzi, Rakušané, Italové a lidé ze Severní Ameriky o Češích hovoří jako o lidech, kteří jsou v prvním kontaktu velmi přátelští a slušní. Někdo říká spíš „rezervovaní“ nebo „opatrní“. Prý je nápadné, jak se usmíváme, jak jsme zdvořilí až formální, málo mluvíme o sobě a spíš necháváme mluvit „cizince“. „Když u nás člověk přijde poprvé do práce, lidé za ním chodí a navazují kontakt. Minutu nebo dvě s ním povykládají o tom, odkud přichází a co ho tady čeká nového. Tady v Čechách musím první krok udělat já. Když už ho ale udělám, setkám se s úsměvy, přátelskými slovy a ochotou pomoci,“ říká expat z USA. Mate ho, že nijak výrazně neprojevujeme nadšení, ale zároveň ani neochotu spolupracovat či komunikovat. Proto se také o Češích a Češkách někdy říká, že jsme neprůhlední – je těžké poznat, co si doopravdy myslíme. „Je tu pro mne extrémně těžké rozpoznat, kdy lidé říkají, co si myslí, a kdy říkají to, co chci slyšet já,“ říká manažer z Belgie.
Tito "cizinci" nás popisují jako skromné lidi, kteří se netlačí do popředí. Někdy prý až příliš skromné. Diví se, že ani při příjímacích pohovorech často nedokážeme pojmenovat, v čem jsme dobří. „Moji čeští kolegové se nedokáží prodat, ukázat se jako experti, věcně popsat, v čem konkrétně jsou dobří." Také pozorují, že vyčkáváme, než projevíme vlastní názor. Což prý ovšem platí pouze pro případy, kdy to nemůžeme udělat anonymně. Nehas, co tě nepálí a co můžeš, sleduj z povzdálí...
Hodně lidí ze zahraniční si myslí, že máme rádi humor. Všechno jde s žertem. A to je humor to, co se na druhé kultuře chápe nejhůře. Cimrman, největší Čech, kterého znají a ctí všechny generace a který byl vším a zároveň neexistoval... To se těžko chápe. Ještě hůře než Švejk, známý kde jinde než především v německy mluvících zemích. Jak píše Jiří Gruša: Švejk jako relativista, kterému se v prstech rozplyne věc sama. A jeho „Poslušně hlásím“ - i když ten, kdo hlásí, vlastně neposlouchá a přece jen hlásí poslušně...
Jiní si třeba všímají, jak mladí jsou u nás lidé na vysokých pozicích, jak běžné je veřejně projevovat nelibost vůči jiným národnostem, jak bravurně zacházíme se kroužky a háčky nad písmeny a hláskami nebo jak je těžké odmítnout panáka na firemních večírcích.