Čili se učíme, jak se chovat, když vejdeme do restaurace nebo když si chceme získat něčí přízeň. Nebo co zásadně nedělat, když chceme navázat kontakt s někým cizím. Učíme se i co se "proboha hlavně neříká" – společenská tabu. Získáváme vzorce chování, které jsou v naší kultuře nezbytné. Darwin by řekl: „Nezbytné pro přežití“. Jsou nezbytné pro to, abychom byli příjmáni a abychom si v rámci toho, co je „normální“ zajistili, co chceme.
Když si vezmeme takového Bharata, čtyřicetiletého Inda. Stejně jako spousta jiných Indů vyrůstal v širších multigeneračních rodinách, takže byl obkopen spoustou dospělých: svými rodiči, tetami a strýčky, staršími bratry a sestrami, bratranci a sestřenicemi. Kvůli velké nezaměstnanosti a chybějícímu sociálnímu zabezpečení záviselo jeho přežití na rodinných vztazích. Takže se od útlého věku učil fungovat v této rozsáhlé síti příbuzných. Jeho kultura mu říkala: „Přežiješ mezi námi, pokud vycítíš, jakou náladu mají všichni ti lidé kolem tebe a dokážeš se této náladě rychle přizpůsobit. Náš rodinný systém je přísně hierarchický, takže musíš vědět, komu jsi podřízený a kdo je podřízený tobě. Musíš vědět, jak změnit své chování podle toho, jaký status má osoba, se kterou jsi právě v kontaktu. Nauč se vyčkat svého času a buď trpělivý – protože máš kolem sebe spoustu dalších, kteří mají jiné potřeby, jiné požadavky, jiná přání.“ Trpělivost místo iniciativy, pasivita místo aktivity.
Bharatova rodina potřebuje jedno: zůstat pohromadě. Jak na to? V tomto kontextu není nic lepšího, než harmonie, dojem souhlasu a respektu, co skupinu drží pospolu. O co se tedy bude Bharat snažit? Udržet si tvář a pomoci druhým udržet si tvář. Co bude Bharat, který v těchto podmínkách vyrůstá, považovat za normální? Co bude dělat a čeho se vyvaruje? Zjednodušeně řečeno:
- Nebude kritizovat a dávat negativní zpětnou vazbu.
- Nepřizná, že něčemu neporozuměl nebo že něco neví.
- Nebude dávat otevřeně najevo nesouhlas.
- Nebude nikoho korigovat – zvlášť pokud je to někdo jemu nadřízený.
- Nebude otevřeně pochybovat o tom, co říkají druzí.
- Nepřizná, že nemůže dodržet slib.
Co víc: pokud někdo, kdo je hierararchicky na stejné nebo nižší úrovni, bude poukazovat na jeho chyby, bude mu to připadat nevhodné, nenormální, drzé nebo barbarské.
Je to tak: to samé, co od Bhrarata očekává jeho kulturní prostředí, bude on očekávat od ostatních. I od ostatních z jiných zemí. Nejen Bharat: všichni očekáváme od ostatních, že se budou chovat stejně jako my. Často to dokonce vyžadujeme.
Něco nám říká: to je nesmysl, to není racionální. Jak můžeme očekávat, že se ostatní budou chovat stejně? Pravda ale je: lidé nejednají vždy racionálně. To, že je něco nesmysl, to nám napovídá naše levá hemisféra. Ta nám dokáže říct, jak se věci mají a nemají. Ale o naši reakci na jinou kulturu rozhoduje i ta druhá, ta pravá hemisféra. Tedy naše emoce – ty dokáží logiku, analýzu a racionálno rychle odsunout na druhou kolej.
Takže sice víme, že se naši zahraniční partneři z Indie budou chovat jinak a dokonce si přečteme jak. Ale jen co na otázku: „Do you understand?“ už po páté uslyšíte od Bharata „Yes... yes...“ a v mžiku se pak přesvědčíte, že neporozuměl, rozleje se vám do těla adrenalin. Adrenalin povede k chování, které má daleko do udržení tváře vaší i Bharatovy. Bharat navíc ani v této situaci neukáže rozhorčení nad vaším – z jeho pohledu velmi nevhodným - chováním. To, že pro něj nejste partnerem poznáte až na tom, že „spolupráce nefunguje a že Indové nedodávají včas“.
Když považujeme chování druhých za nenormální, nepředvítatelné a nepochopitelné, máme daleko k budování důvěry a dlouhodobých vztahů. Důvěra je ale něco, co lidé po celém světě bez ohledu na kulturu považují za základ spolupráce.